Krvavě rudé mraky zalily oblohu na západě. Slunce se už dotykalo obzoru a další podzimní den nenávratně spěl ke konci. Klikatou řeku lemovala prašná udusaná cesta, po které právě kráčely tři ženy.
„Obě už jsme opravdu unavené, Elvelo. Včera jsme šly celý den, dneska se skoro stmívá a ještě ani nemáme kde spát.“, ozvala se jedna ze dvou žen, na kterých se už podepisoval celodenní pochod.
Elvelu už jejich stížnosti vytáčely. Sice ji přijaly jako vůdkyni, protože jako jediná z nich Gyronně sloužila už předtím, než se jim každé zdál ten sen, ale Elvela nechápala, proč dostala ten samý sen, jakoby byly nějak rovnocenné. „Jsme už skoro tam. Cítím to. Zastavovat nebudeme.“, odsekla na námitku Kanny, zatímco se snažila skrývat vlastní únavu. Možná to nějakou krátkou pauzu chtělo, ale když to říká takhle skuhravě, to tak.
„Ale no tak. Měj kouska soucitu.“, zkusila prosebně svým melodickým hlasem Adele, která nikdy nebrala věci nějak vážně.
Elvela se zastavila a otočila se ke svým dvěma společnicím. „Víte dobře, co mi má paní řekla. A jaký sen i vám poslala. Musíme pokračovat a dojít k té výšině. Důvěřujte naší paní, tak, jako ona důvěřuje vám.“
Adeliny oči se najednou rozzářily. „Konečně něco!“, ukazovala směrem k řece na chatrč, kde se podle kouře z komína už topilo.
„Hmm.“, přimhouřila oči Elvela.
Ukázalo se, že se jedná o příbytek rybáře, který si tu skromně žije poblíž města. Když mu Elvela pohrozila kletbou, nechal raději trojici žen sníst večeři, kterou si zrovna chystal, a opravdu si oddechl, když pak zase pokračovaly. I když se divil, kam by šly teď už skoro v noci.
Cesta se klikatila, až za jedním z kopců, když už téměř nebylo vidět, zpozorovala trojice v dálce na skalách hrad, pod kterým se ke spánku ukládalo malé město. Elvela se usilovně rozhlížela a hledala pahorek, který by odpovídal jejímu snu. „Tam, to je určitě ono.“, ukazovala snaživě Adele. Elvela jakoby to místo neviděla, pohledem neustále procházela celou krajinu. Ona si toho místa samozřejmě také všimla, i když o moment později. Ale přece si do toho nenechá tak mluvit, když ta malá hloupá husa zase dělá, že všechno ví nejlíp.
Tak je tam Elvela nechala dobrou chvíli stát, zatímco se rozhlížela, a po setmění, když už byly vidět hvězdy, beze slova vyrazila směrem k onomu pahorku.
Svit měsíce ukazoval mohylu z hrubých kamenů, která se nahoře tyčila. Na vrchním kameni byl vytesán znak oka.
„Tak to vás mi sem paní poslala.“
Všechnu tři se s trhnutím ohlédly. Spatřily zcela zahalenou postavu, která právě odkudsi vytáhla lucernu. Její světlo významně tlumily okenice, ale i to ukázalo, že tvář toho člověka kryje maska. „Jsem Gyronnin mluvčí v jedné… záležitosti. Momentálně jsem jedním z vládců toho pěkného městečka tady pod kopcem. Rozhodl jsem se, že náboženskou sféru zde svěřím naší paní. A to je důvod, proč jste tu vy. Dávám vám teď ještě možnost odejít, pokud se vám cokoliv nezdá.“
Všechny tři byly vcelku zaskočené. Nějak zareagovala jako první Adele, když se pokusila o úsměv. „Umm, zdravíme...“ „Cože? Muž a mluvčím Gyronny?“, okamžitě jí skočila do řeči Elvela. „To je největší nesmysl a urážka!“, pokračovala.
„Z tvého pohledu možná nesmysl, ale...“ Položil lucernu na zem a lehce si nadzvedl masku, pod kterou vsunul volnou ruku. Odhalilo se jeho zarudlé oko, které mu s nechutným zamlasknutím vyjelo z důlku, a zformovala se kolem něj dýka. „...kde se pak vzalo tohle?“ Nastavil svatou dýku tak, aby si oko v rukojeti každá z nich mohla dobře prohlédnout. Nakonec ovšem spíš oko propichovalo pohledem je.
Ženy nedokázaly skrýt své překvapení. „Všechny zůstáváte tedy.“, prolomil napjatou chvíli ticha. „Pak je čas poctít naši paní.“ Ze záhybu pláště vytáhnul pohár a udělal pár kroků směrem k mohyle. Zastavil se u Elvely.
„Ruku.“ Když mu ji podala, nařízl ji a nechal krev nakapat do poháru. „Tvé jméno?“ „Elvela z Chienne, kněžka mocné Gyronny.“ Vzal pohár a přešel k další. Ruku mu už podávala. „Já jsem Adele.“, pronesla svým melodickým hlasem. Pak natáhl pohár s dýkou k poslední z nich. Upřeně se zadívala na pravý otvor v jeho masce. Nakonec mu ruku podala a pronesla své jméno. „Kanna.“ Po jejich krvi přidal i svou, podal pohár Elvele a pokynul k němu rukou. Když se napila, dostal se pohár přes Kannu a Adele zase zpátky k němu. „Ať se třesou všichni nepřátelé Gyronny. Dnes vzniká útočiště pro všechny, kteří se jim chtějí pomstít a s pomocí naší paní zabránit zkáze Říčních království.“ S těmito slovy vylil zbytek poháru na mohylu. Krev zkropila kameny i vyryté oko. Náhlý poryv větru zakymácel všemi čtyřmi a shodil lucernu z pahorku dolu. Zároveň vyšel zpoza mraku měsíc a jasně ozářil krajinu.
On se k nim otočil zády, opět si přidržel masku a s o něco delším začvachtáním si zasunul dýku do oblasti pravého oka. Nezabránil přitom tichému zaúpění.
„Snad rozšíříte své řady. Naší paní nezbývá mnoho věrných, a tak je odpovědnost na nás.“
Čtveřice mlčky vyrazila k městu Chat…
Žádné komentáře:
Okomentovat