Comeback

Gildanovy paměti

Tak Konkláva mě zklamala víc než cokoli jiného za tu dobu, co putuju po River Kingdoms. Místo aby pro nás něco udělali, jen se vymlouvali a akorát nám řekli stejnou pohádku jako tehdy Slunečnice o někom 'zahaleném v temnotě'. A to mě zaplavila taková vlna sentimentu, když jsem ji viděl mezi nimi. A hlásil jsem se k ní. Moje někdejší patronka mě ale odpálkovala. Později se ale ukázalo, že asi jen chtěla vypadat dobře před zbytkem Konklávy. Přenesli nás k jejímu jezírku. Byla tam její socha stejně jako kdysi. Jezírko zamrzlé, ale jsem přesvědčen, že v té tmě světélkovalo.
Byla tam zima, ale já už dál nemohl. Co to ze mě Shyka udělala? Nemůžu už ani v noci nabrat síly. Schoulil jsem se pod její sochu a ponořil jsem se do svých černých myšlenek.
Najednou se objevil Alanon z chodby, která tam za mých časů nebývala. Hobit se hodil. Snědli jsme většinu jídla, co měl u sebe, ale ještě mu zbylo.
Pročítal jsem jména na jakési památeční desce pod sochou dračice Sinlindely. Kharis. Thelassa. Takže moje rodiče už nenajdu. Jsou mrtví. Najednou se socha pohnula a promluvila ke mně. Uvěřila mi, že jsem neměl ohledně Gyronny na výběr a nabídla mi, abych 'zlo', tedy to oko zahodil do jezera a tím se ho zbavil. Tedy, Gyronny se fakt bojím, ale už mi to všechno bylo jedno. Cítil jsem, že mě Gyronna vidí, a věděl jsem, že se asi naštve, ale chtěl jsem, aby všechno bylo jako dřív. Už jsem se obětoval dost. S námahou jsem vyšplhal nahoru k dračici. Vypudil jsem dýku s okem a vrhnul jsem ji do jezera. Ale nedopadla. Byla chycena rukou vynořenou z jezera. Rukou samotné Gyronny. Krve by se v nás nedořezal. Gyronna spustila, že jsme červi a tak dále. Do řeči jí skočila Sinlindela, faerie dragon z Konklávy. Že teď jí prý patřím. Gyronna se nehádala, ale poslala po nás několik vln rudočerné energie. No asi by toho po nás mnoho nezbylo, kdyby se nenarazily o duhovou bariéru. Aby si aspoň nějak vybila zlost, tak přišla blíž a zabodla svoji dýku do bariéry, která pod tím náporem popraskala. Ale vydržela. Gyronna si nás změřila a prohlásila, že ji stejně potřebujeme a že stále máme dohodu. Než zmizela, hodila k nám na zem tu dýku, jakoby žádná bariéra nebyla.
Několik hodin jsme se ze zážitku vzpamatovávali. Asi jsem usnul, ale naštěstí se mi o žádných hrůzách nezdálo. V chodbách kolem jezera jsme ráno našli dost mrtvol, od různých lidí, drowů a nějakých nestvůr, taky stopy boje, zbraně a výbavu, jakou nosí drowové. Vydali jsme se na povrch zpátky, kudy přišel Alanon. Šli jsme spoustu hodin, až jsme viděli světlo. Kolem východu z podzemí stálo dokola několik postav. Konkrétně Garl a jeho sourozenci. Všechny nás zaskočilo, že zrovna oni. Měli jsme spoustu otázek a Moonlight už chtěla začít mluvit, ale naštěstí jí skočil do řeči Garl a vysvětlil, že se hned vydali za námi, a když dorazili k jezeru, našli skupinu holek, jak se probíraly hromadou věcí. Holky prý utekly na nějakých wyvernách, ale něco tam nechaly. Každému z nás zachránili gnómové několik věcí. K mému ohromnému potěšení mezi nimi byla i moje sbírka kouzel. Nedovedu si představit, že bych je sbíral znovu od začátku.
Gnómové nás opatrně vedli lesem, až jsme dorazili k provizornímu táboru přeživších. Tady jsme znovu potkali Gittu i kapitána Flynna s posádkou. Loď jim prý potopili vojáci, tak se chystají do Echo Woodu na pirátskou oslavu nového roku, kde by snad mohli koupit novou. Taky vlastně přišli o všechno. I když já o všechno nepřišel. Nejdůležitější věci mi Garl, Moonlight a Ziggy našli a můžeme teď dál pokračovat. Pokud nás Ranalc považuje za mrtvé nebo uvězněné, tak tím líp. Pochopitelně jsme na pirátech nevymáhali peníze, které nám slíbili. Ale vzdali se svojí lodi. Další den jsem se probudil do nádherného dne. Sice byla zima jako v psinci, ale sluneční paprsky se lámaly o jinovatku a mým očím konečně nevadily. Navíc jsem v hlavě necítil Gyronnu a nemusel jsem se k ní modlit, i když její pohled jsem někde v podvědomí stále vnímal. Ale co bylo vůbec nejlepší, vrátila se mi moje kniha i s boxem, ve kterém ji uchovávám a díky kterému se jí žádná proradná irrisenská čarodějnice ani nedotkla. Dali jsme si nějaké skromné jídlo a vyrazili jsme najít Flynnovu loď.
Cestou do ze Sevenarches jsme ještě zachránili jednu obchodnici před znásilněním. Přepadli je daggermarkští vojáci, které jsme pobili, ale pak jsme museli vzkřísit Kvotheho pomocí hole z Chrámu prastarých. Ti vojáci totiž měli kouzelníka, který uměl kouzlo, které vám promítne vizi vašeho největšího strachu, a Kvothe to jaksi neustál. Osobně jsem čekal, že ta hůl bude nějak prokletá, ale vypadalo to, že funguje perfektně. Další den jsme dokonce vzkřísili i manžela té obchodnice. Vzali jsme si za to určité reparace z jejich nákladu, ale nevím, co se tak kabonili. Jen ať si zvykají na říční svobody.
Flynnovu loď jsme nechali hledat Oggyho, protože má zbroj, která mu umožňuje plavat ve vodě jako ryba. Nakouzlil jsem na něj ochranu před chladem a dýchání ve vodě a mohl vyrazit. Po několika hodinách se vrátil a společně jsme pak pěšky došli k místu, odkud jsme se mohli potopit na dno řeky, kde na nás Vyjící růže čekala. Kouzla jsem obnovil a ještě společně s Kvothem jsme zkusili zachránit z lodi, co se dalo. Někdo nás sice předběhl, ale pár zapomenutých cenností jsme našli. Kvothe má plány loď vyzvednout a opravit. To by sice bylo fajn, ale zatím mimo naše možnosti. No co, musíme vyrazit dál. Přece nenecháme Antraxe čekat.