Gildanovy paměti
1. - 4. Kuthona
Ten obří mozek jen divně vibroval a telepaticky posílal jen samé nesmyslné zprávy. Chvíli jsme na sebe v rozpacích šeptali, abychom se domluvili, co dál, ale mozek si dál mlel svoje, jako bychom tam ani nebyli a jakoby jeho mozkožraví opatrovníci vůbec nebyli rozmašírovaní všude kolem.
Takticky jsme se vrátili do galerie mozků, kde se Oggy marně snažil aspoň jeden z těch magicky zářících vylomit. Fakt mu to nešlo. Taky jsem to zkusil, ale nedařilo se. Fakt se ani nehnul. Až Ruby ten třetí v pořadí 'vyndala'. Na to se stěny začaly hýbat a klepat, tak jsme usoudili, že je čas vypadnout. Matilda ještě mozek naložila do skladovacího válce a pak Kvothe zdržoval s těmi ožraly. Houknul jsem na něj, ať použije naší lékárnickou hůlku a že padáme. Ruby popadla elfku a vyběhli jsme schody. Na Matildu se přilepil ten ožrala a nějak se nahoru dostal taky.
Nad schody kolotoč poslepu a kdo nestál venku. Agiz! Nedočkavý podělit se o novinky. Prý zná někoho, kdo nás dostane do Sevenarches. A že přišel kvůli té elfí dívce. Podle něj je vhodná jako nádoba nebo ohnisko nebo já už nevím, jak to přesně nazval, ale každopádně by byla použitelná pro plán Třech sester. Což platí i o Chiaře a o nějakém nenarozeném dítěti, které Agiz už údajně má pojištěné. Ještě jsem si vzal kapku krve elfky, abych si pak potrénoval Rituál krevní biografie, ale hned bylo jasné, že nemáme na vybranou a že elfku bere Agiz. Když ji měl, vypadlo z něj, že nás zaveze někam pod vodu. No bezva. Takže nejdřív přípravy. A to v Pitaxu na univerzitě.
Ta frigidní knihovnice nakonec vstala i o té půlnoci, kdy jsem se tam dobýval a sehnal jsem kýžený Vodní dech. Spánek, pár nákupů a už jsme se zase vezli s Agizem.
Destinací byla vlhká nevelká dutina někde v zatopených jeskyních. Nahodil jsem Vodní dech a šlo se plavat. Dorozumívání pod vodou probíhalo dost směšně, ale našli jsme dračí želvu, tu samou, která zmizela i s merfolkem tehdy v hlubině. Ochrana před ohněm zabrala a želvu jsme po chvíli zdolali. Žila v obří jeskyni, ale nenašli jsme nic zajímavého. Vrátili jsme se k menším tunelům, do kterých se velká želva vejít nemohla. Kvothe v jednom něco viděl a zoufale naznačoval něco s očima a záchvatem, taky ovázal Oggymu oči a šli jsme ve třech na průzkum jako za starých časů kdysi v Lambrethu. Narazili jsme tam na dvě divně vypadající příšery. Kvothe na ně zkoušel něco jako 'Pojď, malá', tak hned zkameněl. To mi došlo, jak špatně na tom jsme, protože jsem absolutně neměl tušení, proti čemu jsme to stáli. Oggy měl sice tu pásku přes oči a já svoje zavřel, ale on je prostě rozmlátil na kusy. Moje kouzla tam sice těm obludám překážely, ale oddřel to náš ork. Podle knih se má zkamenělý polít krví dotyčného monstra. To zabralo. Z Kvotheho pak vypadlo, že to byli kříženci draka a baziliška. A že jsme sem šli kvůli věcem v jejich hnízdě. To se ale ukázalo být jen vystlané dalším nepořádkem. Jinak samý kámen. A merfolčí žena. I tu jsme polili krví. Byla aspoň vděčná. Jmenovala se Calliope a hledala pomoc pro svoje přátele a jejich loď, která uvízla v Sevenarches. Nebyl problém se k ní vetřít. Dobře nám Agiz vybral. Akorát to mělo být pod vodou, kdy to ona s ploutvemi plave 8 hodin. A umí pod ní i dýchat. Proč se všichni dívali zase na mě? Od doby, co si oko a vzhled maskuju tou kouzelnou čapkou, si pěkně dovolujou. A podle Calliope jsem rasista. A když jsem se snažil jí to na příkladu vyvrátit, tak se zase naštvala Ruby. Prostě ženský…
Takže šílená cesta pod vodou ledovou jak smrt. Odpočali jsme si, prošli poklad nalezený ve vedlejších jeskyních a vyrazili. V podstatě jsme jenom plandali za naší průvodkyní a snažili jsme se nezapadnout do nějakého vedlejšího tunelu, kterých bylo nepočítaně. Bylo jedno, kdo líp plaval, postupovali jsme pomalu, ale jistě. Proti zimě jsem měl kouzla, ale vyčerpání z plavání neminulo nikoho. Vynořili jsme se na řece za zdí tvořenou hustým porostem, ve kterém byla zaklíněná loď. Tam jsme mohli nabrat síly a seznámit se se zbytkem posádky...
Žádné komentáře:
Okomentovat