Cesta do Daggermark

29.9.2015 (29. Gozranu 4696 AR)

Poznámky v Gildanově knize

Ošetřovatelka goblinů se nám představila jako Troga. Domluvili jsme se s ní, že když pomůže orkovi Ogimu se zbavit nákazy, necháme ji žít a pak ji i pustíme. V té jeskyni byla ještě kromě gobliního smradlavého zavšiveného obydlí taky část, kde očividně vládla síla přírody. Trny tam bránily ve vstupu. Díky tomu to místo goblini nezdevastovali. Navíc mělo strážkyni. Ta vypadala jako napůl strom, napůl žena. Místo vlasů měla proutí a kolem ní pobíhaly menší rostlinky.

Prohodili jsme s ní pár slov v jazyku Sylvan. Prý místo střeží, aby nikdo nechodil dolu, kde je její zlá sestra. Posledního člověka prý viděla před 300 lety. Také se zmínila o někom zahaleném v temnotě. (Ha, že by Černý Princ?) Tvrdila, že nemá jméno, tak jsme ji pojmenovali Slunečnice. Řekla nám, že pryč nemůže, leda by s ní šla i sestra, a že dolů jít odmítá, ale nás by pustila. Domluvili jsme se s ní, že když jí pomůžeme dostat se pryč, pustí nás dolů a dá nám na oplátku prášek, který uspí její sestru, pokud se nasype do pramene, který rostliny dole zavlažuje. Slunečnice totiž může ven, pokud bude mít aspoň vyklíčené semeno své sestry. (Její nápověda zněla: „Něco ze mě, něco z ní.“)

Ráno jsme si vzali uspávací prášek a její semeno a sešli točité schodiště. Dole nás zaskočila náročnost terénu, který tvořila hustě porostlá země. Hned u ústí schodiště se nacházelo několik mrtvol zamotaných do porostu. Žádné dobré znamení. Co Kvothe neudělal. Sebral větev a hodil ji po jedné z mrtvol. V tu chvíli se čtyři mrtvoly začaly sbírat a z porostu se vynořily ještě dvě obří rostliny, které začaly plivat jakousi nechutnou substanci. Já měl kuši půjčenou od Mei-Xiu už v ruce, takže to ze začátku byla docela zábava. Než se mrtvoly někam dohrabaly, z rostliny v rohu už trčely tři šipky. Pak ale náš hack&slash-ork dostal několik úderů a trefila se do něj rostlina svým plivancem. Takže dostal neodolatelnou chuť jít přímo k ní. Skrz magické sádlo. (Které přivolal – to neuhodnete kdo – Kvothe samozřejmě.) Kvothe to samé, přímo do náručí té druhé. Jenže neměl kde uklouznout. Rostlina mu zastrčila úponky do uší a nevypadal, že by si to zrovna užíval. Ke mně mezitím došly dvě mrtvoly, takže jsem nemohl střílet. Vypadalo to fakt zle, ale zázrakem jsme potyčku otočili. Kvothe se dalším magickým sádlem vyprostil. Já jsem najednou začal uhýbat všem úderům. A Oggurat rozmáznul tu rostlinu v rohu. Poslední dvě mrtvoly padly a zbylá rostlina už šla snadno zničit.

Neměli jsme s sebou ani klerika ani druidku, takže jsem nás léčil já použitím trochu obskurního kouzla, které využívá znesvěcenou vodu, ale jim to bylo jedno. Hlavně, že se rány zacelily.

Průzkum mohl začít. Nejdřív nás zaujalo světlo odvedle. To vyzařovalo magické slunce, které se vznášelo ve vedlejší místnosti. To bude ten inkubátor semen, o kterém mluvila Slunečnice. Bohužel cesta k němu byla posetá trny, takže jsme zkusili vedlejší cestu. Ta se větvila. Menší chodba vedla do místnosti s velkým kmenem čnícím až na povrch skrz strop jeskyně. Dále bylo vidět do malého jezera s ostrůvkem, na kterém byla skříňka. Ale přístupu do něj bránily větve, které samy rostly přesně tam, kudy by někdo chtěl projít.

Zbývala velká chodba. Porost na jejím konci končil velkým plochým kamenem a chodba ústila do místnosti s udusanou hlínou a několika stromy. Zarazil jsem Kvotheho i Oggiho. Ork nebyl moc bystrý ani předtím, ale na bardovi se dost poznamenaly ty úponky v uších. Poradil jsem jim, aby na kámen nestoupali. Kvothe ho přeskočil a ze země vyskočily čtyři mandragory. Jedna ho rovnou chňapla a začala ho drtit. To už jí přistála šipka ode mě z kuše. Pche, učenec, čarozpytec, ale nejvíc paseky nadělám kuší. Boj nebyl moc náročný. Oggurat přeskočil kámen a mandragory by se mohly na hlavu postavit, ale s ním by nic neudělaly. Kámen se nakonec ukázal být samozřejmě pastí, takže jsem měl pravdu. (Jak jinak taky.)

Dostali jsme se do haly se stromy, na zdi viselo zrcadlo a rostly nějaké byliny. Vpravo prostory pokračovaly a nacházel se tam pramen a jezírko. Na zrcadle stálo: „Give me smile.“ Zrcadlo zobrazovalo a odráželo téměř normálně až na naše tváře. Ty neodráželo. Kvothe dýchnul, nakreslil si na tvář smajlíka a zrcadlo se vyklopilo jako dveře. Tajně jsme nakoukli, a jelikož tam byla spousta rostlin včetně jedné humanoidní, zase jsme zavřeli a vrátili se. Kvothe nasypal prášek do pramene. Já mezitím důkladně celé místo prohledal. Všechny jedovaté plody jsem radši sebral a schoval. U jezírka jsem našel pěknou hůl. Navíc byla magická. Dali jsme ji Oggimu. Bojuje dobře a asi ji využije víc než já. Vrátili jsme na povrch, prohodili jsme slovo se Slunečnicí a podívali jsme se po stromu, který rostl z podzemí. Na něm jsme našli plody. Červené kouzelné a zelené jedovaté. Sbalili jsme samozřejmě všechny.

Když už uspávadlo mohlo zabrat, znovu jsme otevřeli dveře se zrcadlem. Ta humanoidní rostlina měla ve vlasech něco, co vypadalo jako semena. Rukama nohama jsem svému kouzelnému přítelíčkovi Chňapovi ukázal, aby jí jedno z nich sebral a přinesl. V tichém pohybu a šplhání se mu nikdo nevyrovná. Semeno sestry jsme zaslouženě získali. Mohli jsme je obě nechat vyklíčit v místnosti s magickým sluncem. Trny dost překážely, ale Kvothe vlezl dovnitř. Asi po třech metrech už to nedával. Kouzlem semena nechal dolevitovat na velký květ přímo pod slunce. Taky se mohl rozhlédnout a všiml si mrtvoly úplně na druhé straně místnosti. Měl nějaké věci. Asi to byl dobrodruh, který sem byl kdysi vpuštěn. Kvothe ho přitáhl hákem na laně a mezitím semena vyklíčila.

To znamenalo naši vstupenku dál. S nimi jsme mohli vejít do prvního jezírka a vzít skříňku. Ukázala se být hrací skříňkou. Nahoře jsme Slunečnici dali semena, aby mohla odejít. Skříňku jsme otevřeli před magickým symbolem v jeskyni. Ten puknul a odkryl dutinu, kde byly desky knihy a zvláštní hůlka přidělaná řetězy. Chvíli jsme ji s Kvothem zkoumali, ale orka to nebavilo, tak ji vzal. Chvíli ji držel, vypadalo to, že na něj nějak působí. Pak se ale řetězy rozpadly a hůlka mu zůstala v ruce. Kvothe si ji vzal a něco s ní zkoušel. Pak jsem si ji půjčil já. Měla snad všechny magické aury a ještě k tomu pěkně silné. Trochu jsem se na ni soustředil a měl jsem pocit jako bych hůlku urazila a ona mě teď zahrnovala výčitkami. Asi nic pro mě. Kvothe ještě něco zkoušel a taky se tvářil provinile.

Rozloučili jsme se se Slunečnicí a vrátili se k povozu. Tam další výčitky, jakto, že nám to tak trvalo?! Mei-Xiu zmlkla, až když jsme jí ukázali hůlku. Za ní a desky nám dala čtyři a půl tisíce. To se bude v Daggermark nejspíš hodit…