Celá tahle akce s hodovní síní Caidana Caileana byla doslova v řiti. Fakt nápad na ho*no. Ještě teď mám z těch vzpomínek strachy stažený zadek. Příště, až mi někdo předhodí hezky znějící legendu o zapomenutém ráji plném krásných amazonek, tak mu řeknu, že si s takovou výpravou může políbit….
S Gildanem jsme statečně sestoupili do hlubin podzemí, krytého iluzorní stěnou. Sešli jsme sotva pár kroků tunelem se stěnami z živoucího masa, kde to velmi podivně páchlo, když Gildan zaklel „to je v prd***, někdo proti nám jde.“ Tak jsme se statečně schovali.
Kolem nás prošla dvojice příšer s tělem humanoida a hlavou chobotnice. Nikdy jsme nic podobného neviděli, ale mě z nich pěkně rozbolela hlava. Prý nějací mozkocucové, že o nich Gildan něco četl. Ale co dělají tady?
Pokračovali jsme dolů do kluzkého kruhového tunelu, který se pravidelně stahoval, asi jako reakce na naše kroky. Po chvíli jsme narazili na…blánu, staženou uprostřed zdi. Zlodějské triky s paklíčem na ní nepůsobili, tak jsem vzal svoje pero a začal jemně kroužil kolem úzkého otvoru. A on se roztáhl. Asi tu dlouho nebyl nikdo s citlivým dotekem.
Za dveřmi bylo něco mezi spižírnou a vězením. A uvnitř Matylda, Oggy a pár dalších opilců. Zkusily jsme je dostat ven, ale Matilda málem neprošla. Ale nic, co by nespravilo drobné promazání a hrubá síla.
Prošli jsme zbytek tunelu a narazili na arénu, veškeré bojovali pár lidí se zvláštními obojky a které hlídal jeden z mozkocuců. Samozřejmě se do nás pustili, ale profesionálně jsme se jich zbavili. Co ale stojí za zmínku byla líheň plná larev, kterou jsme se rozhodli ušetřit. Jsme prostě samaritáni.
V další místnosti byla na policích vyskládaná řada mozků v lahvích. Místnost byla rozlehlá a prázdná, až z toho na všechny přišel záchvat paranoie. Rozhodli jse se tedy do místnosti vpadnou naráz, z obou stran. Obešel jsem ji, postavil jsem se ke dveřím a na „Tři“ jsem s taseným mečem neohroženě vpadl do kumbálu na košťata.
Asi jsem tím dost překvapil dva mozkové golemy, kteří tam v tu chvíli spolu prováděli bůhví co. Poté, co po mě chmátli, jsem se rozhodl, že se skupinou mi přeci jen bude lépe a utekl zpět k ostatním. Golemy jsem vzal s sebou.
Oggy byl z nových hraček nadšený, a to tak, že si začal slintat (spolu se mnou) na boty. Bitva tedy byla dost jednostranná, skládala se z golemů bušících do orků posednutých čarodějnicemi a z obecenstva, které se během toho velmi soustředěně rýpalo v nose.
Nicméně kouzelníci nakonec zachránili situaci několika dobře mířenými dírami a my mohli pokračovat dál k mozkům v lahvích. Gildan s Oggym je hned začali páčit z polic, celkem bezúspěšně. V zadní místnosti jsme ale nalezli malou dívku, elfku, s podivným obojkem a dvěma chytrožrouty. Ti byli překvapivě přátelští, chutnali jim i mozky z golema, a doprovodili dívku, když jsme ji vzali s sebou.
Pokračovali jsme hlavním tunelem až do místnosti, které vévodil obří mozek naložený v kádi, obklopený hloučkem mozkocuců. Kolem stěn byly další, menší kádě plné opilců s jakýmisi chapadly napojenými na hlavě. Jak nás velemozek spatřil, přihnul si z opileckých mozků. Asi na kuráž. To by taky vysvětlovalo zálibu místních v lákání a opíjení lidí.
Bez jediného slova k nám vyrazil hlouček příšer, pohybujících se nepřirozeně tiše. Jejich nepřátelské myšlenky nás obalily jako hustá mlha a nutily nás udělat pár věcí proti naší vůli. Odolali jsme, stáhli jsme se a nechali je naběhnout na ostří našich mečů a podrážky bot. Příšery se dlouho neudrželi. Někteří nás ještě nalákali k sobě, ale jejich objetí nebylo tak smrtelné, jak jsme se báli.
Oddechli jsme si, otřeli zbraně od slizu a připravili se na střetnutí s místním šéfem.
Kam jeden nevleze pro dobrý příběh, pomyslel jsem si…
Žádné komentáře:
Okomentovat